Základní škola Svitavy, Riegrova 4

Valentin Oswald Ottendorfer

Valentin Oswald Ottendorfer se narodil 12. února 1826 ve Svitavách jako nejmladší syn ze šesti dětí soukenického mistra Vincence Ottendorfera a jeho manželky Kateřiny, roz. Neumeisterové.  Valentin byl velmi nadaný pro studia a proto studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, na filozofické fakultě v Brně,  filozofii ve Vídni a práva na univerzitě v Praze. Po střetech s tehdejším absolutistickým režimem byl nucen v roce 1850 opustit Evropu a emigroval do USA.

Začátky v New Yorku nebyly lehké, ale postupem času se vypracoval na asistenta manželky majitele listu New Yorker Staats-Zeitung Anny Uhlové. V roce 1857 byla v Rakousku vyhlášena všeobecná amnestie na jejímž základě Ottendorfer navštívil Svitavy. V Americe se oženil s ovdovělou Annou Uhlovou a převzal vedení listu. Angažoval se v různých krajanských spolcích, ve vedení banky, nemocnice a pojišťovny. Zastával funkci dozoru nad školstvím a také čestnou funkci státního správce univerzity. V té době získal rovněž čestný doktorát. Noviny  New Yorker Staats-Zeitung se staly nejvlivnějším německým listem v Americe. Zisky z tohoto podniku využíval také k bohaté nadační a charitativní činnosti.

Po jeho smrti po něm v New Yorku zůstalo spoustu budov, které založil nebo spolufinancoval. Jednalo se třeba o miniaturu Alhambra, starobinec, velká veřejná dvojjazyčná německo-anglická knihovna. Finančně přispíval na přírodopisné a umělecké muzeum, zoologickou zahradu a spoustu dalších institucí.

Ovšem nezapomněl ani na své rodné město. Roku 1883 finančním darem umožnil vybudovat nemocnici a roku 1886 sirotčinec a chudobinec. Později Ottendorfer financoval stavbu a chod veřejné knihovny a čítárny. Dále měl podíl na stavbě Vyšší zemské reálné školy ve Svitavách a městu tak věnoval úhrnem přes jeden milion zlatých. Ottendorfer se neomezoval jen na Svitavy, ale podporoval i spoustu institucí nejen v rodném kraji, ale i na Moravě.

Valentin Oswald Ottendorfer zemřel po dlouhé těžké nemoci 15. prosince 1900 ve svém bytě v New Yorku, kde byl rovněž pohřben po boku své ženy Anny (zemřela v roce 1884) na Greenwoodském hřbitově.

 Školské reformy

Neradostná situace školství v monarchii byla řešena školskými reformami, které si kladly za cíl úplně přestavět dosavadní školský systém. Reformy začaly v roce 1867, ale nejdůležitější krok byl uskutečněn 14. května 1869 vydáním zákona č, 62/1869 říšského zákoníku, „…jímžto se upravují pravidla vyučování ve školách obecných…“ z dílny ministerstva kultu a vyučování. Obecnými školami jsou v tomto případě chápány školy obecné v užším smyslu slova, které jsou pětileté a mají být zřizovány všude, „kdež v okruhu jedné hodiny a pětiletého průměru více než čtyřicet dítek se nachází, kteráž musí do školy více než čtyři kilometry vzdálené choditi“, a školy měšťanské – ty jsou tříleté, povětšinou zřizované ve městech.

Následně v letech 1869 až 1906 bylo ve Svitavách vybudováno několik škol, které se díky ekonomickému rozmachu města, byly nuceny dále rozrůstat a rozšiřovat.

 Sirotčinec a chudobinec

Dne 17. ledna 1885 vypsalo město konkurz na vypracování projektu ke stavbě městského sirotčince. Vítězný návrh architektů H. Gausseho a M. Hinträgera předpokládal moderní stavbu s prvky italské renesance o celkových nákladech 73 000 zl. Stavitelem budovy se stal Johann Bier ze Svitav a stavební práce trvaly od jara roku 1885 do léta roku 1886. Ústav měl sloužit 80 sirotkům a 30 nezaopatřeným. Koncepce zahrnovala 4 velké ložnice, 2 jídelny, 6 pokojů, 2 koupelny a 41 ubikací. Náklady na vnitřní vybavení dosáhly cca 20 000 zl. Ottendorfer zajistil ústav kapitálem pro vnitřní chod a nechal zřídit knihovnu. Péči o klienty zajišťovaly řádové sestry sv. Vincence z Pauly. Dne 28. srpna byla budova slavnostně otevřena a před sirotčincem byla odhalena bronzová busta Ottendorfera, z dílny sochaře Josefa Bayera z Vídně.

Vývoj svitavského školství

Již v květnu 1945 se snažila správní komise obnovit české školství ve městě. 11. června 1945 byla ve městě otevřena obecná a měšťanská škola, jako jedna z prvních v pohraničí. V témže roce byla otevřena i první mateřská škola na Poličské ulici. Později byly školy rozděleny na chlapecké a dívčí. Kromě škol základních vznikaly ve městě i školy

střední, tedy školy třetího stupně. Byly to veřejná obchodní škola, gymnázium, odborná tkalcovská škola, lidová škola zemědělská a další.

V roce 1948 vstoupila v platnost školská reforma o jednotném školství. Další rozvoj nastal v první polovině padesátých let. Vznikaly další střední školy, mateřské školy i školy národní.

Další reforma školství vstoupila v platnost od 1. září 1953, zavedla jinou organizaci škol a devítiletá školní docházka byla změněna na osmiletou. Ve Svitavách byly zřízeny dvě osmileté střední školy. Později došlo i k otevření III. osmileté střední školy, a to v budově bývalého sirotčince na Riegrově ulici (ředitelem Josef Valášek). Od roku 1956 nesla čestný název III. osmiletá škola Julia Fučíka. Dále ve městě byla přemístěna zvláštní škola a zřízena jedenáctiletá střední škola.

V roce 1960 vstoupil v platnost nový školský zákon, kterým byly zřízeny základní devítileté školy (ZDŠ) a střední všeobecně vzdělávací školy. Ve Svitavách tak vznikly 4 základní devítileté a jedna všeobecně vzdělávací škola. V roce 1964 byla otevřena V. ZDŠ na Sokolovské ulici.

 III. ZŠ na Riegrově ulici č. o. 4

Koncem II. světové války zde byl na krátkou dobu zřízen vojenský lazaret. Po válce byla budova dána do správy učňovské školy pokračovací, později zde sídlila dvě zařízení, a to učiliště TOS Svitavy a učiliště Rosicko-oslavanských elektráren. Učiliště ROE bylo v roce 1955 zrušeno a učiliště TOS dostalo k dispozici budovu na ulici R. Kloudy. V uvolněné budově vznikla III. osmiletá a později základní devítiletá škola. Od roku 1956 nesla pojmenování škola Julia Fučíka. Udržovala si poměrně stabilní počet žáků (koncem 60. let 277, v roce 1974 se zde učilo 249 žáků v 9 třídách, v roce 1977 celkem 270 žáků).

Školní budova byla v průběhu let několikrát modernizována – roku 1975 byla postavena tělocvična, roku 1996 zřízena výdejna obědů. V roce 1998 došlo k úpravě areálu školy výsadbou arboreta a v roce 2008 bylo otevřeno hřiště s prvky pro tělesně postižené spoluobčany.

Mezi ředitele školy patřili: Valášek (1954 - 1961, prozatímní ředitel), František Tichý (1961 - 1964), Bohumil Pavlů (1964 – 1969), Zdeňka Slámová (1969 - 1982), Pavel Jansa (1982 – 1984 a 1990 – 1991), Jaroslava Kaizarová (1984 - 1990), Danuše Rothová (1991 - 1996) a Jana Pernicová (1996 - 2017, od r. 2008 v zastoupení). 

Texty čerpány z knihy Kronika města Svitavy, Radoslav Fikejz - Vladimír Velešík, Město Svitavy, Městské muzeum a galerie ve Svitavách, Svitavy 2006